Folklór

Sběratele lidového textilu nemohla neupoutat krása a dokonalost výšivek a oděvních součástí z oblasti Podluží, jehož kultura přitahovala pozornost již od poloviny 18. století a proto první odbornější zprávy a popisy oděvní kultury tohoto výrazného etnografického regionu jsou již z roku 1811. A jsou to opět právě kroje, které vedle lidové hudby, dnes nejvíce poutají pozornost odborníků i laických návštěvníků regionu.

Lidový kroj na Podluží prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem, některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. Mužský všední kroj byl zcela odložen již v polovině minulého století, a tak soudobé denní nošení kroje můžeme spatřit jen ojediněle u starších žen nad 70 let.
Slavnostní kroj svobodných sice také zaznamenal jistý odklon od zažitých tradičních materiálů, technik, zdobných prvků, ale jeho udržení a inovace jsou však důkazem, že lidový kroj na Podluží představuje jev stále živý, schopný reagovat na aktuální nabídky přinášené dobou a podle potřeby je přijímat.

Současná podoba kroje svobodných na Podluží:

Dívka

Rožky jsou zhotoveny z tuhé lepenky potažené červeným brokátovým hedvábím s vetkávanými květy, v zadní části je čepec zploštělý dolů (tvoří dva růžky) a v přední části má mírně lomený tvar. V prostřední části přes červené hedvábí je napříč široká malovaná stuha a nad ní upevněna „frča“ ze čtyř (dříve z pěti) obloučků malovaných mašlí, z nichž dvě spadají do poloviny zad. Vzadu byly dříve copy stočeny do drdůlku, do něhož se upevňovaly rožky jehlicemi. Dnes nosí dívky uměle zapletenou „zahrádku“ z umělých vlasů, přivazující se šňůrkami k zátylku.

Rukávce tvoří krátká košilka s baňatými rukávy sahajícími k loktu. Asi 10 cm od spodního okraje rukávu je všita bílá šňůrka, kterou se rukáv stáhne a sváže v nadloktí. Část pod stáhnutým místem se nazývá „tacle“. Ty jsou ozdobeny jemnou bílou výšivkou a okraje lemuje široká bílá krajka, obdobně jako u obojku a zástěry.

Lajbl se obléká na rukávce a jedná se o velmi starobylou součást dívčího kroje. K jeho zhotovování se používá pestře květované hedvábí, pro Hrušky je dnes typická červená barva podkladu. Vyzdobení se skládá z barevných proplétaných šňůr, navrapených stuh a stužek a ze šňůreček tvořených skleněnými drobnými korálky. Nynější úprava se podstatně zjednodušila a pracnost nahradilo okázalejší pošití stříbrnými i zlatými flitry.

Obojek je obdélník o rozměrech 30 na 40 cm z jemného „molového“ plátna. Na zádech se připevňuje špendlíkem a pod krkem se uvazuje tenkou tkaničkou. Jde o velmi bohatou formu bílé výšivky (dnes povětšinou již strojové) a olemování tvoří opět široká bílá krajka „čipka“. Pod krk se ještě v Hruškách uvazuje krézlík – malý úzký límeček vyrobený z tylu a naskládaných mašliček, jehož horní okraj lemuje úzká kraječka.

Malované mašle spadající až k spodnímu okraji fěrtochu a pod krkem uvázané „na smečku“ (mašličku) jsou výraznou ozdobou slavnostního dívčího kroje. V současnosti jde o práci lidových maléreček, které na Podluží převzaly pomyslnou štafetu od svých četných předchůdkyň.

Sukně vyzdvihují zdůrazněnou siluetu mladých dívek ve slavnostním kroji, podpořenou nošením až  6 spodních sukní  zvaných „trčanice“ nebo „kasanice“. Spodničky jsou šity z pevnějšího bílého plátna, dole olemované úzkou kraječkou a zhotovují se od nejkratší po nejdelší (asi po 2 cm). Svrchní sukně se podobně jako spodní oblékají přes hlavu a jsou zdobené sámkováním – současnému počtu až 12 sámků předcházelo původních 6 až 9. Sukně ke svátečnímu kroji jsou zhotovovány z lehčích materiálů jako je brokát, silon, polyester či satén.

Fěrtoch je druh bíle vyšívané zástěry, která v druhé polovině 19. století postupně nahradila starobylejší z hladkého hedvábí s krajkovou obrubou zlaté, stříbrné či černé barvy. Zástěra je opět olemovaná „vláčkovou“ krajkou a v současnosti jde o strojovou výšivku na podkladovém molu. Původní ručně vyšívané fěrtochy byly většinou příčně sámkovány a plochu mezi nimi vyplňovaly pruhy výšivek s jemným rostlinným ornamentem.

Čižmy ke slavnostnímu kroji se dodnes vyrábí ze ševra (kozinky) a kramflík je zdobený mosaznou podkovičkou. Ozdobné vyšívání je provedeno zeleným dírkovým hedvábím na patě a nártu, holinky však na rozdíl od mužského obutí již nejsou vyšívané, ale varhánkované. Varhánkování se provádí tím způsobem, že se holinka nejdříve namočí do vody, ve které je rozdělaný klíh a ihned se dává na dřevěný rám se vzorem varhánků. Holinka se pak vtlačí do rámu, nechá se uschnout a po uschnutí a stáhnutí z rámu jsou varhánky hotové. Dřevěné rámy si zhotovují čižmáři sami a následné vrapení se řídí i podle toho, zda zákaznice má silnější či slabší nohu. Nakonec se kolem podpatků vloží mosazný drátek a okraje podešví se zabarví do červena.

Chlapec

  

 

Guláč je vysoký klobouček bez stříšky, vyrobený z tuhé černé plsti. Až po horní okraj je obtočen úzkými červenobílými ženylkami. Po obou stranách jsou na ženylkách upevněny barevné svazečky skleněných střapečků a vpředu nad čelem je postavena ozdoba z umělých květů, drobných kulatých zrcátek, korálků a mašliček zvaná „točko“. Do ní se zasazuje kosířek – dlouhé, uměle nabělěné jeřabí nebo volavčí pero. Tímto symbolem mládenectví se mohl dříve chlubit dospělý „šohaj“, který si sám přes rameno přehodil měřici obilí (cca 50 kg). Po svém oženění musel však navždy kosířek odložit.
Košile slavnostní zvaná „katrovice“ je zhotovena z jemného plátna, vsazované rukávy jsou potom z molu. Rukávy jsou široké, dlouhé a sahají po zápěstí, ukončení je opět bílou krajkou. Dnešní bohaté výrazné strojové vyšívání se provádí bílou bavlnkou a je sestavováno do dvou širokých forem, které dosahují téměř po ramena. Úzký límeček (obojek) a prsní přeložka bývají  zvlášť pečlivě ručně vyšity, v současnosti červenou bavlnkou. Límeček se uzavírá čtyřmi dlouhými zoubkovanými šňůrkami, uvazujícími se na „smečky“ (mašličky). Jedna se z pravé strany přehazuje na záda přes lajbl.
Šátek kolem krku je zhotovován z červeného brokátového hedvábí s vetkanými pestrými květy, dlouhé červené proplétané třásně sahají téměř do pasu. Má být uvázán tak, aby okraj límečku košile byl částečně viděn.
Lajbl je krátká vestička bez rukávů, podobně jako u dívčího kroje jde o velmi starobylou oděvní součást. Labl je vzadu vysoko vykrojen do poloviny zad a symetricky rozdělen ozdobami. Vpředu těsně přiléhá a nezapíná se. Úprava a výzdoba dnešních lablů ve srovnání s předchozími je již značně zjednodušena a červené podkladové hedvábí je vedle navrapených stužek a stočených šňůreček doplněno lesklými flitry. Na levou stranu lajblu se připevňují dlouhé malované mašle, sahající do půli stehen. Mašle jsou nahoře složeny v krásně upravený vějíř, do kterého se vkládá umělá květina nebo živá snítka.
Červenice jsou základním znakem podlužáckého slavnostního kroje pro svobodné mládence. Od poloviny 19. století se zhotovují z jasně červeného sukna (původní barva byla fialová), střihově přiléhají k tělu a u kotníků se uvazují přišitými šňůrkami. V pase je všit řemen, který se i s klínkem utahuje. Klínek (poklopec) nemá knoflíky a zapíná se tradičními kovovými háčky. Na vnějších stranách nohavic je našita modrá šňůra, která na zadní straně nahoře  v pase tvoří kolečko. Šňůry i kolečko bývají doplněny krásným modrým „cifrováním“ a barevnou výšivkou. Takto zdobeny jsou i klínek a přední část nohavic od pasu ke kolenům.
Ke slavnostnímu kroji svobodných chlapců také neodmyslitelně patří čižmy. Oproti původním z přelomu 19. a 20. století, kterým se též kvůli rovným kraflíkům okutým železem říkalo „sekavice“, jsou soudobější zhotovené z vystužené až tvrdé černé kůže (dnes se i lakují) s vykrojeným podpatkem, který je ukončený asi 2 cm vysokou žlutou podkůvkou. Podrážky jsou z vnější strany obarveny cihlově červeně. Velmi nápadné je jejich zdobení. Horní okraj holinky je olemovaný fialovým hedvábným úpletem, popř. červenou kůží a vpředu je vykrojený s upevněnou fialovou růžicí, z níž je spuštěný fialový hedvábný střapec sahající až k nártu. Dále nechybí ozdobné sešití a prošití barevným dírkovým hedvábím barvy zelené, červené, bílé a fialové. Vnitřní i vnější strana je pak strojově vyšívána na rovné hladké kůži dle předkreslení, ve výšivce většinou nechybí typické podlužácké srdíčko.

Zpracovala PhDr. Alena Káňová